RUMUNSKO 2001stáhnout dokument jako zip (včetně obrázků, cca 4MB) Úvod Bylo nás šest. Někteří z nás již Rumunsko navštívili a to dokonce i vícekrát, někteří jim pouze projížděli a někteří se na něj těšili z vyprávění. Naším cílem bylo podívat se po horách a na různé přírodní jevy naskýtající se v tamějších krajích. Bohužel nikdo neměl přesnou představu, co vlastně chce vidět a kam se chce podívat (můj osobní cíl byl podívat se do hor a koupit od bači kus sýra). Vše se plánovalo na dvou schůzkách v hospodě (kterých jsem se bohužel nezúčastnil) a telefonicky. Situace se začala vyjasňovat až k předpokládanému datu odjezdu. Ten byl nejdříve stanoven na 10. července, ale pak byl o jeden den odložen. 11. července - středa (odjezd z Tábora) Dali jsme si sraz v místě Mírova bydliště okolo deváté hodiny. Vyměnili jsme peníze (cca 250-300 DM na osobu a asi 100 SK). Poté někteří nakoupili zásoby potravin na cestu a vydali jsme se autobusem na výpadovku na Brno. Tam jsme se v hospodě u Mašáta rozhodli pro cestovní pivko, ale bohužel ho neměli, tak jsme skončili u cestovního džusu. Poté jsme se postupně rozmístili po dvojicích na silnici (Míra s Gábinou, já s Vaškem, Pík s Otou). Místo to bylo poměrně dobré, provoz průměrný a blížící se pršení. Za 40 minut Míra s Gábinou chytli stopa a já s Vaškem asi po 5 minutách též. Chlapíka s pickupem, který měl dostatek místa a tak nás vzal 4 (ještě Otu a Píka) do Pelhřimova. Byl to takovej pohodovej děda co si furt chválil jednu léčitelku, která mu před 3 tejdnama vyléčila záda a on se z toho nemohl vzpamatovat. V Pelhřimově to duo Pík-Ota zkoušeli rovnou na křižovatce a já s Vencou jsme popošli asi 500 metrů do kopce a zkoušeli štěstí v zatáčce. Pík s Otou odjeli asi do 30 minut. Během čekání jsem si došel na záchod a zrovna zastavil chlapík, ale že by vzal jenom jednoho (já jsem zrovna konal potřebu a nebyl jsem k vidění). Tak jsme tam čekali celkem 3 hodiny na postupně sílícím dešti, který se stával pomalu nesnesitelným, když nám zastavil chlapík jedoucí do Brna. Jel asi z práce a říkal, že ho musíme udržet v bdělosti. V Brně nás vysadil u benzínky asi 2,5 km od nákupního centra Olympia, o kterém jsme doposavaď neslyšeli, ačkoliv on říkal, že to do nich okolo Brna perou z medií pomocí reklam o sto šest. Došel jsem si koupit nějaké koblížky a banány do nedalekého Tesca, které mě překvapilo zelení, fontánou a malými prosklenými krámky hned ve vchodu, načež jsem znejistěl, zda se tam dají vůbec nějaké potraviny koupit, ale pak jsem uviděl asi 50 kas a zboží úplně všeho druhu. Nedaleko u výjezdu na dálnici jsme potkali obě zbývající dvojice. S Mírou a Gábinou jsme prohodili pár slov, čekali tam již asi 2 hodiny, a pak jsme šli navštívit Píka s Otou. Než jsme se k nim dostali, tak chytli stopa. Stejně tak Míra a Gábina. Zbyla tam pouze jedna dvojice, která stála přímo na dálnici. Posunuli jsme se na bývalou pozici Píka a Oty a začali se stopem. Asi tak za 15 minut přijeli policajti a skončilo to pouze varováním. Vyhnali z dálnice všechny kromě té dvojice, která stála přímo na dálnici. Policajti nám řekli, ať jdeme k benzince a nebo na výjezd na dálnici (stáli jsme u výjezdu na připojovacím pruhu). Tak jsme se začali vracet a u kruhového objezdu, kde se dalo vjet na dálnici jsme potkali anglicky mluvícího stopaře a o kus dál Slováka, co se snažil domluvit si auto na benzínce. Vypadalo to zabitě, tak jsme se rozhodli o cestu k nákupnímu komplexu Olympia. Nechtěli jsme jít po dálnici kvůli policii, protože tvrdili, že za 10 minut tudy pojedou znova. Nevím jestli jeli, ale Venca minulej rok jel s Píkem a zrovna v této oblasti byli nuceni platit pokutu a tak jsme to nechtěli riskovat. Vydali jsme se okolo řeky, která víceméně lemovala dálnici a prodírali se dvoumetrovým křovím, které se někdo snažil prosekat, ale občas to neprovedl až zas tak důkladně. Po chvíli jsme došli na soutok, ale bohužel jsme se ocitli zrovna na to prostředním cípu a tak jsme se museli vracet a hledat mosty. Na jeden z nich byl zakázaný vstup a druhý byl ve výstavbě. Nakonec jsme se k Olympii propracovali, ale zrovna začalo silně pršet. Tak jsme asi tak 40 minut čekali u Olympie a pozorovali silnici a snažili se na dálku najít vhodné místo ke stopu. Viděli jsme policii, která se u Olympie otáčela. Nakonec jsme nevydrželi a jeli bezplatným autobusem od Olympie do centra. Tam jsme chytli vlak do Břeclavi, kde jsme po hodině hledání místa rozdělali stan na udržovaném trávníku mezi silnicí a nějakou továrnou či co. Přes noc pršelo. 12. července - čtvrtek (cesta do Budapešti) Ráno jsme vstali, asi tak kolem sedmé a šli na vlak do Lanžhotu, což je asi tak 10 km vzdálená vesnice, která leží 6 km od hranic a jmenuje se podle ní hraniční přechod. Tam jsme byli za chvilku a snažili se dojít oněch 6 km, ale naštěstí nás vzala Avie a dovezla na přechod. Tam se celníci chytali za hlavu, když jsme jim na otázku, kam jedeme, odpověděli, že do Rumunska a stopem. "Tři tejdny tam pojedete", říkali a kroutili hlavama. Pak nám doporučili, abychom šli stopovat na dálnici asi tak 1-2 km vzdálenou. "Skvělý", říkali jsme si a připravovali výmluvu pro možnou kontrolu policií, že nám to doporučili celníci, takže je to vlastně v pořádku. Cestou do Lanžhotu jsme chytli chlápka, co povídal, že byl taky v Rumunsku někdy před léty a že se mu to moc líbilo. Že tam jezdila nějaká zubačka do kopců a že to bylo moc krásný. Pak jsme šli asi tak 1 km na dálnici, kde zrovna opravovali most, pod který jsme si stoupli. Auto nám zastavilo asi tak za 3/4 hodiny a byl to Slovák, který žil někde poblíž a měl cestu do Bratislavy. Už vezl jednu stopařku a tak nás vezl teda dohromady tři. Do Bratislavy to byl kousek, asi 60 km, takže jsme tam byli brzo. Tam jsme nasedli na autobusové zastávce Patrónka, kde nás onen řidič vysadil a s přestupem jsme dojeli k hraničnímu přechodu Rajka. Cestu jsme neznali moc dobře, ale naštěstí se v Slovensku člověk poměrně slušně domluví a tak to nebyl problém. Sice jsme vystoupili o zastávku dříve a šli o nějakých 3-4 km více, ale to už nám moc nepřišlo. Když jsme dorazili na přechod, tak to zpočátku vypadalo, že moc nefunguje. Směnárna zavřená a krámy prázdné. Vypadalo to, že to žije spíše na dálničním přechodu vzdáleném asi 0,5 km. Vencovi to přišlo divné v porovnání s loňským přechodem a tak se na to celníka zeptal a ten se docela dost rozčílil, jak že to prej nefunguje, a tak jsme se radši zdekovali. Na stopa jsme si vybrali místo pod mostem kousek za dálničním přechodem. Strávili jsme tam asi 2 hodiny a byl tak slabý provoz, že jsme to vzdali. Poté jsme šli do Rajky - vesnice, kde jsme si vyměnili menší sumu českých peněz (v kurzu 6.80 Ft/Kč). Pak jsme se vydali na vlak a popojeli do Mosonmagyarváru s tím, že to bylo na naší podrobné mapě (1cm = 20km) velice blízko napojení silnice z Rajky (není to dálnice, protože ještě nedostavili druhý pruh a tak se používá obousměrně pouze jeden pruh) a dálnice z Vídně. Bohužel jsme tam nachodili asi tak 15 km okolo dálnice a zjistili, že veškeré přístupové cesty na dálnici jsou buď přes plot, a nebo přes placené turnikety a navíc tam byla poblíž velká stanice policie. Tak jsme se zase pokoušeli vrátit zpět do města, přičemž jsme se rozhodli použít zkratku, která bohužel nevedla na kýžené vlakové nádraží a navíc tam na nás vyběhl ošklivý velký pes. Tak jsme si teda docela dost zašli a cestou nazpět jsme po druhé prošli smetištěm, přes které bez problému vedla polní cesta, kterou jsme ke svým přesunům používali. Neměli jsme dostatek peněz, abychom mohli popojet o kus dál vlakem, a tak jsme se vydali hledat směnárnu. Bohužel pouze velmi málo lidí v Maďarsku umí nějaký cizí jazyk a tak jsme se asi po 30 minutách dostali do centra, kde jsme směnárnu našli na poště, která byla bohužel již ve 4 hodiny odpoledne zavřená. Tak Vašek jen tak zkusmo vytáhl stopařku na Gyor a hle, během asi 10 minut zastavil takovej ušatej Maďar se Škodovkou a že nás vezme do Gyoru. Popovídali jsme si stylem: "Škoda - auto - good". Pak se nás "ptal" kam jedem. "Budapešť", řekl Venca. Pak chvíli ticho. Vůbec ten Maďar vždycky tu větu vymejšlel minimálně 5 minut (mluvil slabě anglicky). Pak se asi to 15 minutách zeptal slovem, které znělo asi jako "pepsi", a ukázal před sebe a podíval se na nás. Venca nechápal, tak se to snažil nějak vyjasnit a nakonec jsme se dozvěděli, že říkal "pešť" (zkrácenina Budapešti). Takže i takovej tam mají lidi přízvuk, že je jedno jak to člověk přečte, protože si stejně pak nerozumí. Do Gyoru jsme dojeli asi tak v 6 večer. Vysadil nás na konci města, ale stále asi tak 7 km od dálnice. Mně docela dost bolely nohy tak jsem už moc pohybovat nechtěl. Tudíž jsme se vydali na vlakové nádraží, ke kterému naštěstí vedli ukazatele. Cestou jsme narazili na poštu a dokonce otevřenou. Tak jsme si vyměnili 400 českých korun na Forinty. Dala nám nějakou sumu, ale mně to nedalo a kontroloval jsem kurz podle účtenky a zjistil jsem, že nám to vyměnila jako kdybychom platili slovenskýma korunama. Tak jsme to vyreklamovali a šli na nádraží. Nádraží tam bylo hezké a trochu připomínalo nádraží Římského stylu, které jsem často viděl v Německu. Vlakem jsme dojeli někdy okolo 10 hodiny večer do Budapešti, kde jsem jeli metrem (kombinovaný lístek na 60 minut za 180 Ft = 25 Kč) s přestupem na Hátar út, kde jsme vystoupili a šli na tramvaj. Ptal jsem se Vency, jestli ví, kterým číslem máme jet. Odpověděl mi, že tam jezdí jenom jedna tramvaj a tou pojedem až na konečnou. Tramvaje tam jezdili dvě a asi tak po 4 kilometrech ta, kterou jsme si zvolili, změnila směr jízdy, což nás donutilo vystoupit a důkladně prozkoumat situaci. U nedaleké benzínky nám obsluha ukázala mapu a zjistili jsme, že jsme jeli asi tak ř kilometrů na jih místo na západ. Obrátili jsme se teda a několika tramvajema jsme se dostali zpět na Hatar út. Tam jsme se snažili nabrat směr na západ a hle, asi po 100 metrech jsme narazili na úplně podobné nástupiště tramvaje, akorát tam místo čísel 13 a 51 jezdila pouze tramvaj 50. Ta bohužel ale již v tento čas nejezdila (něco málo před půlnocí). Tak jsme asi tak po 20 minutách hledání a zjišťování z jízdních řádů zjistili, že místo tramvaje jezdí noční tramvaj. Tou jsme se teda dostali asi tak á kilometrů na západ ulicí Ulloi. Tam jsme měli vyhlídnuté místo, kde se dalo přespat, protože tam byly stále ještě nezastavěné pozemky. 13. července - pátek (cesta do Oradey) Ráno jsme vstávali asi tak na devátou a šli stopovat k nedaleké benzínce, u které se spojovali dvě silnice směrem na Szolnok. Asi tak po hodině a deseti minutách jsme chytili dodávku. Byla to příjemná cesta s klimatizací, akorát možná řidič a závozník byli zpočátku krapet překvapeni, že nenabrali Maďary ale Čechy. Stejně jsme tak nějak trochu konverzovali a domluvili si výsadek v Torokszentmiklos. Tam jsme stopovali 45 minut a zastavil nám původem Čech, který se v šedesátom osmom přestěhoval do Německa a teďka si udělal výlet do Turecka. Vypadal úplně jako Sean Connery. Jako otec Indiana Jonese i s tou charakteristickou čapkou. Měl Volkswagen kabriolet a tak cestou příjemně foukalo do vozu. Jel pomalu - kolem 70 km/h, protože se chtěl koukat po krajině. Osobně nechápu co chtěl na Maďarsku vidět, protože je to poměrně nudná placka. Venca seděl za mnou a později si stěžoval, že naň foukalo ze zadu, což vůbec nečekal. Byl překvapen proudy vzduchu a neustálou přítomností svých vlasů ve tváři. Němec si chtěl někde udělat pauzu, ale nakonec stavěl akorát 2 km před hranicema, aby nám a sobě koupil nanuka. Cesta přes hranice byla docela tvrdá. Kontrolovali číslo karosérie, chtěli vidět techničák a doklad o koupi vozu. Stěžovali si, že na tom dokladu neni razítko a tudíž je neplatný. Trošku se s Němcem hádali, ale když viděli, že z něj asi žádnej úplatek nekápne (ačkoliv se už začali ptát konkrétně na chlast, cigára a tak), tak nás nakonec pustili. Němec kilometr za přechodem viděl pumpu a chtěl vzít benzín. Bohužel měli zavřeno, ale ještě než stačil odjet, tak k nám přiběhnul nějakej Rumun a docela naléhavě nás žádal o rozměnění 1000DM bankovky. Že mu to prý jen tak někde nevymění. Němec zpočátku nechtěl, ale nakonec se uvolil, že teda v nouzi pomůže. Vytahnul si deset 100DM bankovek a chystal se to vyměnit. Rumun složil 1000DM bankovku a přidal k ní ještě pár tisíc Lei, jako že na kafe, za službu. V tom přijel nejspíš kamarád toho Rumuna a začal na toho, který se snažil o výměnu, troubit, aby už mohli odjet. Němec se zdráhal dát peníze z ruky. Chtěl nějaký průkaz totožnosti, nebo adresu, nebo tak něco. Nakonec peníze asi pustil. Rumun střelhbitě hupsnul do auta a zaprášilo se a auto už nebylo vidět. Němec prohrábnul bankovky a zjistil, že mezi nimi ta 1000DM není. Docela se naštval a do Oradey jsme jeli 170 km/h. Asi tak po 2 kilometrech jsme narazili na policajty stojící na silnici. Němec se je snažil přemluvit, aby dali vysílačkou zprávu, že je třeba zastavil modré BMW. Policisté tvrdili že žádnou vysílačku nemají, ačkoliv jim čas od času mluvila z kapsy. Tak jsme teda jeli do Oradey a snažili se vyhledat policii, abychom mohli případně identifikovat zloděje podle obličeje, dle doporučení oněch policistů. V Oradeii jsme to chvíli hledali. Dovnitř jsem šel já a Němec, zatímco Vašek zůstal v autě. Na policii nám moc nerozuměli, ale sdělili nám, že sou dopravní policie a že musíme jinam a tak se nám to snažili po chvilce přesvědčování nakreslit (nechápu, že na policii nemají mapu). Mezitím k Vaškovi do auta přiběhl jakýsi chlap a hodil po něm deset 100DM bankovek. Venca se lekl, že na něj někdo chce něco ušít s falešnýma bankovkama a hodil se po onom chlápkovi nazpět. Pak jsem se s Němcem vrátil a ten zjistil, že bankovky válející se na silnici jsou opravdu jeho a tak bylo vidět, že se mu docela ulevilo. Nejprve chtěl na policii stejně dojít, ale pak se na to vykašlal a jel do Cluje. My jsme se nechali vysadit a šli jsme směrem na nádraží, kde jsme měli sraz s ostatníma dvojicema. Cestou jsme potkali Píka, jak si jde koupit film, tak nám sdělil, že zbytek osazení najdeme na nádraží. Tam jsme prolezli čekárny a nástupiště a nic. Tak jsme se šli podívat na takovou malou terasu na kraji nástupiště a tam jsme našli zbytek cestovatelů, jak se napájí v nádražní putyce. Dozvěděli jsme se, že Míra s Gábinou to stihli za den a půl, protože chlapík, co ho chytli v Brně, je dovezl ten den až do Budapešti. Pík s Otou to sice tak rychle nestihli, ale minuli jsme se s nima na Rajce u mostu, kde jim zastavilo auto asi tak hodinu před náma a poněvadž tam stáli už asi 4 hodiny, tak neváhali využít šance a nechali tam ešus s vařící vodou a vařičem, aby jim pakování netrvalo dlouho a auto neujelo. Do Oradey se dostali ten samý den, jako my, ale ráno a proto si prohlédnou město a využít jeho služeb.  Ota si užívá služeb města Najedli jsme se a začali plánovat cestu dál. Dopadlo to tak, že jsme rozložili mapu Rumunska na zem a ze vzdálenosti asi čtyř metrů jsme házeli cigarety s tím, že kam to padne nejvíce, tam pojedeme. Nakonec jsme se nehledě na výsledek tohoto způsobu plánování rozhodli, že navštívíme Muntele Rodnei, což je severní Rumunsko asi tak 30 km od Ukrajiny. Nastoupili jsme teda do rychlíku a s několika přestupy jeli přes noc. Bohužel jsme téměř celou cestu stáli. 14. července - sobota (Romuli) Ráno, okolo osmé, jsme dorazili od vesničky vedle Muntele Rodnei se jménem Romuli. Vydali jsme se pár metrů do poměrně strmého svahu, kde jsme rozbili tábor a jali se spát. Trošku nás vyděsili krávy, které si to štrádovali přímo přes naše stanové velkoměsto. Naštěstí o nás ani naše vybavení nejevili zájem. Později jsme poznali, že krávy jsou těžce v pohodě a prasata taky. Probudili jsme se asi okolo třetí odpoledne a vyrazili na "nákupy" dolů do vesnice.  sešli jsme dolů do vesnice Našli jsme veřejnou studnu, magazin mixt (označení pro obchod se smíšeným zbožím) a takovou sympatickou malou hospůdku. Tam jsme si dali pivo, panáky a kulečník.  po prospaném dni trochu zábavy Taky jsme se prostřídali ve vedlejší hospodě na jídlu. Místní hospody nejsou zrovna nejlevnější na jídlo. Během našeho pobytu v Rumunsku jsme jedli v restauraci asi třikrát a nechali jsme tam v průměru vždycky asi tak 100Kč. V této restauraci nás zvali na místní diskotéku a měli tam i takovou tu tyč, okolo níž se kroutí sporadicky oblečené ženy. Mohlo to být asi zajímavé, zábava v takovédle vesničce, ale večer jsme se rozhodli, že urazíme alespoň kus cesty do Rodnei.  večer střízlivíme cestou nahoru Ten den jsme ušli asi tak 5-7 km a cestou jsme šli spolu se Slovákama, kteří do Rumunska cestovali autobusem, chtěli navštívit nejvyšší vrchol Rodnei - Pietrosul a pak se nejspíš podívat do Bulharska. Pík se rozhodl v dost studené horské řece pro koupel. Něco jsme si ohřáli, poseděli, popili a šli spát. 15. července - neděle (hřeben u Pietrosulu) Ráno jsme něco usušili a všichni jsme se vykoupali (chtělo to docela dost odvahy). Pak jsme sbalili tábor a vydali se vzhůru.  náš mezinárodní tábor u řeky U nejbližší odbočky jsme se se Slovákama rozloučili s tím, že oni mířili na vrchol a my jenom tak nějak nahoru.  Oni mířili na vrchol a my jenom tak nějak nahoru. Stoupali jsme tak porůznu.  Stoupali jsme tak porůznu Na Otově batohu se rozpadla nějaká přezka. Na mnoha odbočkách jsme spíše tipovali směr, než abychom se řídili takřka nepoužitelným turistickým značením. Po hodné chvíli jsme poblíž jedné křižovatky cest potkali nějakou rodinu turistů, která uměla anglicky a hlavně měli poměrně podrobnou mapu. Tak jsme zjistili, kde asi přibližně jsme a kam dál. Na Otově batohu se rozpadla další přezka. Cestou jsme naráželi na potůčky s vydlabaným korytem na pití, tak jsme hojně doplňovali zásoby tekutin, jak do těla, tak do láhví. Dali jsme si odpočinek a rodinka nás předehnala. Dohnali jsme ji v kopci, kde jsme zase nevěděli, kudy se vydat dál. Rodinka vyslala "zvědy" na obě strany, zatímco my jsme popolezli o kus dál doprava do kopce a čekali na výsledek. Ten nebyl jednoznačný a tak jsme vyslali vlastní zvědy - Píka a Vaška a čekali okolo 1,5 hodiny na další výsledek. Když přišli, tak jsme pokračovali v načatém směru a dostali se k poměrně krásnému výhledu na úbočí hor potažené pastvinama a stromama.  člověk se zastaví, utře pot a spatří tu nádheru... Lezli jsme výš a výš, až jsme se dostali na cestu, která pravděpodobně vedla od té odbočky, kde jsme opustili Slováky . Vylezli jsme na kopec, pak na ještě jeden a zjistili jsme, že jsme na hřebeni, který se táhl paralelně s hřebenem Pietrosulu. Byl tam moc krásný výhled a tak jsme udělali panoramatické foto o šesti postavách a šesti fotkách v úhlu asi tak 200 stupňů.  konečně už nestoupáme, konečně vidíme Pietrosul Pak jsme se vydali hledat místo na přespání. Zkusili jsme to za hřebenem, ale tam byl příliš strmý svah a tak jsme pokračovali kus po hřebenu.  moc strmý svah, mam co dělat, abych v sandálech nesklouzl dolů Najednou se v dáli za našimi zády ozvalo zařehtání a když jsme se otočili, tak jsme spatřili pastevce na koni, jak stojí v zapadajícím slunci na zadních a řehtá. Navzájem jsme si s ním zamávali a pokračovali v cestě. Hledali jsme něco na opačné straně hřebene a postupovali stále dál a dál. Na něco jsme narazili, ale nebylo to tak úplně vhodné, tak jsme se krapet prodírali klečí a našli jsme zbytky něčeho, co vypadalo, jako kamenné zákopy. Bylo to dost zarostlé, ale moc krásné. Jak se hřeben začínal svažovat do údolí, tak jsem zjistil, že mi hrozně kloužou sandály a tak sem se po Píkově příkladu vyzul a svah porostlý klečí a horskou trávou, jsem sešel bos.  bosi jsme scházeli do údolí Dole jsme narazili na cestu k nedaleké chatrči, kde bylo pár bačů a mnohem víc velkých psů a ještě víc ovcí. šla k nám taková malá holka. Zkusili jsme teda základy rumunštiny ze stručného rychlokurzu rumunštiny rozděleného do sekcí jako např. kde je hospoda, jak získat kus sýra od bači, apod. Holka nám sice neodpověděla a nevypadalo to, že by byla ochotná nás poslouchat, ale to už se po cestě řítilo stádo ovcí s bačama a psama. Chtělo to fotku, ale bohužel batoh zůstal ležet na opačné straně cesty a jak se zdálo, ovce by ho bez dohledů bačů asi s chutí spásly. S bačama se šlo domluvit. Navázat konverzaci zkoušel Pík. Poté co bačové nereagovali na žádné známky našich pokusů o rumunskou mluvu, ačkoliv na nás furt koukali a čekali, co se z nás vyklube, se pík pustil do odstavce: " pro pokročilé", kde se ve větách typu: "jste ženatý? čím jste? moje adresa je..", apod. snažil najít, co by bači přinutilo jevit známky porozumění. Nakonec nám na všechny další pokusy začali ukazovat na nedalekou chatrč, jako kdyby to bylo centrum veškerého dění. Tak se tam posléze Pík s Mírou vydali koupit kus sýra. Museli překonat ovčácké psy a nakonec se do chatrče dostali, kde zrovna nějakej chlápek míchal rukama mlíko. Na jejich pokusy také moc nereagoval. Pak si utřel ruce do poměrně špinavé utěrky, načež kluci usoudili, že mlékem se tento večer nejspíše neosvěží a koupili sýr. Byl velký asi jako 3/4 chleba za 100Kč, byl krásně žlutý, tvrdý a měl pěknou kůrku. Bača jim to prodal v igelitce a vypadalo to dost legračně. Skoro jsem čekal, že k tomu budou mít přibalenou i účtenku. Ubytovali jsme se nedaleko oné cesty, kde jsme se setkali s ovcema a na započatém ohni jsme si dělali toasty s pokusem o zapečený sýr.  ubytovali jsme se pod svahem nedaleko cesty  pokus o toasty se sýrem (a popelem) Strava to byla velice chutná a tak jsme se zbytek pobytu sýrům rozhodně nevyhýbali. Pak jsme ještě museli najít vodu, což podle bači bylo asi tak někde támhle, ukazoval bača a mávnul neurčitě rukou. Po našich marných pokusech najít onen pramen za náma vyslal tu malou holku se kterou jsme se posunkama domluvili a nakonec jsme našli malou studánku, ve které jsme po vyhnání žáby nabrali výbornou vodu. 16. července - pondělí (sestup s hřebenu) Tento den jsme vyrazili dolu do soutěsky. Cestou jsme se snažili najít jeskyni, která měla být někde poblíž. Našli jsme jenom takové malé díry a klesali jsme teda dál. Pak jsme narazili na pastevce dobytka, který se rozhodl, že nás k jeskyni zavede. Tak jsme ho teda následovali a opravdu nás zavedl na křižovatku cest, pod kterými tekla řeka právě skrz jeskyni, která vedla hodně do země a nebyla malá. Tam vyčkal na bakšiš a ještě chvilku oxidoval, než nás opustil. Mezitím se Pík vydal na průzkum dna jeskyně, což spočívalo ve zdolání mokrého a velmi strmému kusu skály, vedle něhož byl vlhký a polorozpadlý pokus o žebřík. Pík cestu dolu přežil a jal se prozkoumávat, jak že to tam pod tou zemí vlastně vypadá. Udělal pár fotek a vyškrábal se zase nahoru.  jeskyně, 20 metrů hluboká a zima jako v lednici Míra objevoval pěkná zákoutí ve vedlejší části jeskyně. Bylo tam asi tak o 20 stupňů méně než venku a velice příjemně. Vylezli jsme zpět na denní peklo a Vašek s Píkem a Mírou šli hledat kabánu (horskou chatu), která měla být údajně poblíž. My, zbytek, jsme trávili čas povídáním a odpočíváním.  šli hledat kabánu, našli vodu, přežili a vrátili se Zanedlouho se trojice vrátila s nepořízenou. Chata nebyla použitelná. Tak jsme alespoň nasbírali pár hub a razili dál. Cesta vedla korytem řeky, kde nejprve nebylo moc vody a tak se dalo jít prostředkem. Čím víc jsme klesali, tím víc řeka nabývala na síle a museli jsme hopsat po kamenech na břehu a z jednoho břehu na druhý. Bylo to krásné, ale chvílema docela namáhavé.  korytem řeky jsme šli po turistické trase Dostali jsme se do údolí, kde byla turistické značka, ačkoliv jediná přístupová cesta, pokud člověk nechtěl jít korytem řeky, byl sesuv kamenů se sklonem asi tak 75 stupňů. Pokračovali jsme dál a nakonec jsme se dostali na poměrně dobrou lesní cestu, kde jsme urazili asi tak 2 km, našli voly a rozdělali tábor.  našli jsme poměrně dobrou lesní cestu a sestupovali vstříc odpočinku  našli jsme voly a tak jsme neváhali a rozdělali tábor Vydal jsem se s Vaškem a Píkem na průzkum dalším možných míst k ubytování, načež jsme nalezli vesnici a zjistili jsme, že tvoří vstup do národního parku. Doptali jsme se, že k nejbližšímu obchodu je to asi 2 km a tak jsme tam šli "nakoupit". Prodavačka nás viděla asi poměrně ráda, protože jsme udělali slušný nákup, nakoupili asi 11 piv a dali si večeři. Pak jsme se vrátili zpět do ležení. Ještě než jsme šli nakoupit, tak jsme potkali chlapíka, co nám radil, kde je obchod, jak jde asi s vnukem někam k Pietrosulu do kabány a povídal, že na Pietrosul je to 4 hodiny tam a 2 zpátky. Tak jsme se rozhodli, že to příští den zkusíme vyšplhat bez báglů. 17. července - úterý (výstup na Pietrosul) Ráno jsem se já, Pík a Vašek vydali na Pietrosul. Zbytek výpravy zůstal v táboře a hlídal ležení.  ráno, radostné vplutí do nového dne Chlápek nám předchozí den říkal, že stačí jít furt rovně a na Pietrosul se dostaneme v pohodě. Bohužel to tak na první křižovatce nevypadalo. Našli jsme tam akorát koně, kde se Pík rozmýšlel, jestli si splní svoje velké přání a zajezdí si na nich, ale nakonec jsme po mírném průzkumu nabízených cest zvolili tu lepší a šli.  ptáme se koní na cestu Jestli byla lepší nebo ne, se nezdálo být až zas tak tolik jisté hned u prvního brodu, přes který vedla docela malá kláda a dál to vypadalo, že tuto řeku budeme muset ještě několikrát přecházet. Tento fakt se ukázal být pravdou. Další brod poskytoval na překonání asi tak poloviční kládu - klacík, který mi dal pořádně zatopit, zatímco Pík přešel brod hrdě v botech, které pojmenoval korytnačky a Vašek se nakonec zul a inženýrským postupem došel bos na místo, kde přešel Pík, aby mohl dravou vodu zdolat obdobným způsobem. Pak jsme pokračovali dále a dostali jsme se na cestu vyjetou od traktoru nebo povozu, která měla dost strmé stoupání a vypadalo to, že vede správným směrem, nebo alespoň na vedlejší hřeben nebo vrchol. Na této cestě jsme strávili asi 1,5 hodiny, než jsme došli k řece, za kterou bylo jenom velice strmé korýtko potůčku vedoucího asi tak 100 metrů do kopce. Po čtyřech jsme se vysápali tímto korytem a marně se snažili najít cestu dál. Jestli tam byla někdy nějaká pěšina, tak už jí asi někdo hodně dlouho nepoužíval, protože nebyla k nalezení. Chvílema se ztrácela, cvhílema zase objevovala a my jsme lezli, co to šlo.  Jestli tam byla někdy nějaká pěšina, tak už jí asi někdo hodně dlouho nepoužíval Dostali jsme se přes zalesněný úsek do více holé části zarostlé akorát kopřivama, bodláčím a velkými lopuchy.  hrdě na kameni za mořem lopuchů Zde jsme se vyfotili a stoupali jsme dál. Objevil se před námi pohled na docela strmý travnatý kopec a hned za ním byl vidět kamenný svah jednoho ze tří vrcholů na hřebenu Pietrosulu. Tento pohled mně osobně hrozně fascinoval. Nešlo odhadnout, jak vysoko to je a vypadalo to hrozivě majestátně a přitom docela nenápadně.  objevil se před námi pohled na jeden ze tří vrcholů Pietrosulu "Pohoda", řekli jsme si. Vystoupáme ten kopec a jsme hnedka na úbočí toho kamenného svahu. Jenomže to tak nebylo. Vystoupali jsme místy s přidržováním onen strmý svah a objevil se před námi další. Tak jsme zdolali i tento a zase se objevil nový. Tentokráte jsme šli okolo potůčku, který tekl odněkud z hřebene. Když jsme vystoupali poslední třetí svah, objevil se před námi výhled na kamenné úbočí. Když jsme ještě kus popolezli, zjistili jsme, že jsme byli pár metrů od jezírka, které se udělalo v malinkém dolíku hned vedle pramene onoho potůčku. Vypadalo to moc krásně.  jezírko a pramen z úpatí hory Vyšplhali jsme asi tak do půlky posledního svahu vedoucího k vrcholu a podívali se dolů. Jezírko vypadalo tak, že naň šlo aplikovat jakékoliv měřítko. Když by se na fotce zachytilo pouze samotné, dalo by se říci, že je to buď louže a nebo velké jezero s přilehlou vesničkou tvořenou slaměnými chýšemi a rozbahněným břehem  Pík hněte bahýnko u jezírka a já obdivuju ponuré hradby, nad nimiž se ženou rychlá mračna Cesta k vrcholu se pak skládala už jen z několika částí. Nejprve jsme došli na hřeben, kde to docela fičelo a my jsme váhali, jestli tričko a šortky bylo to pravé vhodné odění pro výstup do výšky 2300m. Zde jsme si dali čokoládu a podívali se na druhou stranu hřebene. Byla ještě krásnější, než ten úsek, který jsme stoupali. Bylo tam v okolí vidět víc vrcholů, více sněhu a krásné údolí plné meandrů od malé říčky. Pak jsme pokračovali po uzoučké pěšince směrem k vrcholům. Vašek po chvíli začal trpět závratí, poněvadž pěšinka vedla nikoliv přímo po ostří hřebene, ale kousek po straně a vypadalo to docela nebezpečně. Dál jsme pokračovali teda jen dva. Vystoupali jsme na první vrchol. Tam jsme zjistili, že je to první vrchol ze tří a že tento není nejvyšší. Tak jsme pokračovali na další, odkud bylo vidět nádherné modré jezírko, napůl zakryté ledem a sněhem.  na druhé straně jsme viděli temně modrá jezírka se sněhem Tento vrchol taky nebyl ještě Pietrosul, ale protože cesta na ten poslední vyžadovala poměrně strmý sestup a brodění sněhem, tak jsme se spokojili s vrcholem asi tak o 20 metrů menším, než nejvyšší vrchol Muntele Rodnei. Výhled tu byl moc krásný a tak jsme udělali pár fotek.  krásný výhled po hřebeni, Transylvánské alpy ve své kráse  musel jsem se posadit a vychutnat si to Pak nás zaujal zvuk, jako když zvoní nějaké zvonky. Po chvíli rozhlížení jsme uviděli stádo ovcí a tři bači, jak ženou ovce přes vrchol. Nechápal sem, proč zrovna přes nejvyšší vrchol pohoří, protože pastvu na kamenech jsem nepředpokládal.  ovce překračují 2300 m.n.m, pastvina v takové výšce chutná asi o mnoho lépe Sotva jsme začali sestupovat, tak to vypadalo, že se žene pršení. Obloha se od druhé strany hřebene začala silně zatahovat a tak jsme přidali do kroku, aby nás nezastihla mokrá smršť. Šli jsme stejnou cestou jako před tím, akorát jsme cestou nabírali vodu (nebylo si s sebou třeba nic nosit, voda se dala nabrat každých 500 metrů z velice čistého potůčku) a já jsem si vyfotil, jak vypadá hlavní tak na Pietrosul. Tentokrát jsme se sestupu velice strmým korytem potůčku vyhnuli, poněvadž se zdálo, že pěšina pokračuje dále. Dostali jsme se téměř k tomu samému místu, kde jsme přecházeli řeku minule a cesta dolu již byla snadná. Celkem nám to do našeho ležení trvalo asi tak 2,5 hodiny a čekalo nás tam milé uvítání.  cesta dolů již byla snadná, malá říčka nám již od vrcholu pomáhala zahnat žízeň Sotva jsme dorazili, přispěchal děda, co nedaleko pěstoval včely a přinesl nám misku medu. Nic za to nechtěl a pantomimicky nám ukazoval, jak nás v noci může přijít posvačit medvěd a nabídl nám, že když bude pršet, tak se k němu můžeme jít schovat. Nakonec to dopadlo, že čtyři z nás tam šli. Dostali medovinu a občerstvení a příjemně si popovídali. 18. července - středa (Zau de Campia) Dnes ráno jsme se rozhodli odjet k ne příliš vzdáleným jezerům, kde se svlažíme. Došli jsme asi 4 km na nejbližší zastávku autobusu a cestou si vyfotili malebné uličky vesnice.  malebné uličky malebné vesničky  Běžná rumunská vesnička Tento autobus vyšel na rumunské cestovní poměrně draze. Cca 20 Kč za 17 km. Pak jsme zbytek kousek dojeli vlakem, kde již byla noc a tak jsme se chtěli občerstvit v nějaké kavárně a zapadnou do spacáků. Kavárna bohužel nebyla k nalezení, ani vhodné místo k přespání nebylo v dohledu. Přišel k nám jakýsi děda v uniformě a začal nám vykládat, že je šéf místní policie a jestli chceme, že vezme Dácii a dopraví nás do nedaleké vesnice, kde by snad mohli mít někde otevřeno. Po chvíli přišel další člověk, velký čtyřicátník s přísným obličejem. Podíval se na Míru a řekl Monte Carlo. Míra mu nabídl Winchestrovky, které právě kouřil. Rumun však trval na svém. Tak Gábina teda sundala bágl a dala mi cigarety Monte Carlo. Vypadalo to, že s tímto člověkem není žádná legrace. Po chvíli se vrátil š policie, který si mezitím někam odběhl a začal se s oním pořízkem bavit, kde by asi tak mohli mít otevřeno. Z rumunštiny a řeči těla jsme vyrozuměli, že postupně probrali většinu podniků a neshodli se na tom, že by mohl alespoň nějaký z nich být příznivý pro nás záměr a pak po chvilce mlčení z dědy vypadlo nějaké jméno a pořízek spiklenecky odpověděl něco ve smyslu: "Á todle", a tajemně se usmíval. Radši jsme se vyhlídky na kafe zdrželi a na dědovo doporučení jsme si rozdělali stany přímo před budovou policie asi tak 6 metrů od tratě. 19. července - čtvrtek (Zau de Campia - osvěžení s koupelí) Tento den jsme asi tak kolem desáté hodiny dopolední dojeli do Zau de Campia. Již během cesty vlakem nám po bližším pohledu na jezera bylo jasné, že po koupeli možná nebudeme moc čistí. Proto jsme se do vody nijak rychle nehrnuli a radši navštívili místní hospůdku. Dali jsme si pivo Noroc, u něhož mne zaujaly poměrně zadělané flašky něčím smradlavým, což jsem se snažil otřít ubrouskem. "To bude v pohodě, pořádně to zaleju a vono se to desinfikuje", říkal sem si, načež jsme pokračovali objednáváním panáku.  no tak si s náma dej panáka, barmanem budeš pozdějc Panáky jsou v Rumunsku poměrně laciné. Dávají se zásadně 100ml a stojí kolem 4000-6000 Lei, což je 5,60-8,40 Kč oproti pivu, jenž v přepočtu vychází na 13-18 Kč. Dávali jsme přednost pití Floria, což je něco jako Griotka, ale mnohem lepší. Obecně se v Rumunsku konzumuje "tvrdé" většinou okolo 20-25% alkoholu včetně vodek. Sílu vyváží množství.  pravidelná desinfekce, aneb sílu vyváží množství Asi tak kolem čtvrté odpolední jsme začali hledat Otu. Seděl před nedalekým obchodem s majitelkou a pod slunečníkem si dával pivo. Vyzvedli jsme ho, dali jsme si ještě několik panáku na cestu, pár kafí a pohovor s velice přátelskými domorodci, načež jsme vyrazili. Já, Vašek, Gábina a Míra jsme v doprovodu jednoho ochotného rumunského chlapce dorazili na hráz a vydali se po břehu jezera hledat vhodné místo na koupání, popřípadě stanování. Čím dál jsme šli, tím byla voda špinavější. Tak jsme shodili bágly u nedaleké skupinky stromů a já jsme se s Vaškem vydal zpět k hrázi, abychom se ošplíchli. Když člověk rozhrnul škraloup na hladině, tak se mohl vydat krásně teplou vodou s bahnitým dnem do větších hloubek. Během koupání jsme viděli dvě postavy a jedno kolo, jak se poněkud zajímavým způsobem snaží o přemístění někam ve směru našich báglů. Když jsme přišli, tak jsme se dozvěděli, že Pík vláčel Otu z hospody na nadšeného pozorování domorodců z přilehlých domků, ale velice nechápavých, když se Pík dožadoval jejich pomoci s táhnutím Oty, který se rozhodl prozkoumat, jak se leží na mnoha místech okolo cesty. Nakonec Otu nechal u břehu jezera vedle nějakých rybářů a vyšel k nám pro pomoc. Cestou narazil na kluka se skládačkou a nějak se s ním dohodl, že ho sveze. Nejprve řídil kluk, ale to asi nebylo nejlepší a tak se řízení chopil Pík. Po několika klikatých pokusech udržet se na silnici mu slíkl plášť od předního kola. Zhruba ve stejný okamžik jsme je pozorovali z vody, ale nebyli jsme si jistí, zda jsou to oni. Nakonec se Pík dostal ke Gábině a s prosebným výrazem žádal pomoc s odtáhnutím Oty. "Míra někam šel", odpovídala Gábina s klidem. "Ale je nutně potřebuju odtáhnout Otu" nedal se odbýt Pík. "Kluci se šli koupat" odpověděla Gábina. Nakonec to Pík vzdal a Otu dotáhl sám. My jsme se mezitím vrátili a pozorovali, jak se Ota Probral z opileckého oparu a rozhodl se pro koupel. Bylo rozhodně zajímavé pozorovat, jak se Pík rozběhl do vody, následován Otou, který poněkud špatně ovládal směr běhu a velice silně ho to zanášelo doprava. Pík těsně u vody najedou zmizel a zvedl se oblak prachu. Ota se do vody dostal bez obtíží, sice asi o 50 metrů dál směrem napravo, než si naplánoval, ale pak tam Ota s Píkem strávili asi tak 1,5 hodiny. Bylo to dost zvláštní, když si člověk uvědomil, že Ota nepatřil mezi zdatné plavce, co se povinného plaveckého výcviku na Gymnáziu týče.  Ota s Píkem si dopřávají radost s odpolední koupele Nakonec jsme se ubytovali po stromama, kde si Ota s Píkem ani nerozdělávali stany, poněvadž bylo docela teplo.  Nakonec jsme se ubytovali po stromama Já jsem se s Vaškem vydal pro vodu do vesnice, kde jsme strávili asi tak 1,5 hodiny, než jsme ji donesli, poněvadž to bylo docela dost daleko. Cestou nazpět jsme utíkali před mračnem komárů, kteří nás sužovali celou cestu okolo jezera, až měl člověk pocit, že má na sobě oblek jenom z komárů. U stanů to tak hrozné nebylo, poněvadž tam mírně foukalo, ale stan jsme si pro jistotu postavili. 20. července - pátek (Zau de Campia - pokus o odjezd do Cluje) Tento den jsme vyrazili na vlak, který měl jet v deset. Bohužel jsme to nestihli a tak jsme se jali veselit do hospody, kde jsme byli den před tím. Strávili jsme tam poměrně dost času a alkoholu.  Strávili jsme tam poměrně dost času a alkoholu Poté jsme se přemístili do nedalekého obchodu spojeného s hospodou, kde jsme se dozvěděli, že vlak jede někdy k večeru. Bylo zajímavé se bavit s místními, zvláště pod sbližovacím účinkem alkoholu. Nakonec jsme se vypotáceli na autobus, který jsme nakonec nevyužili a jeli jsme vlakem. Do Cluje jsme se dostali docela pozdě, někdy kolem půlnoci. Já jsme začal trpět střevními problémy a tak jsem začal vynechávat jídlo a pokoušel se o léčbu Endiaronem.  Bylo zajímavé se bavit s místními  Zvláště pod sbližovacím účinkem alkoholu. Najít nádraží autobusové nádraží v Cluji bylo docela obtížné a našli jsme pouze jedno, zavřené, ze kterého navíc nic nejezdilo naším směrem. Bylo označené jako Gara II., tak jsme si řekli, že tady musí bejt ještě nějaké, kde to snad pojede tam, kam chceme. Rozhodli jsme se pro přespání na nádraží. Po chvíli přišel nějaký mladý policista s vojákama, kterými se to tam docela hemžilo a jež byli vyzbrojeni výtvorem Andreje Kalašnikova z roku 1947. Tento uměl docela dobře anglicky a vysvětlil nám, že ráno to jede v 8.00 a musíme na náměstí Viteazul místní MHD. Taky nám vysvětlil, že tam oficiálně nesmíme takhle ležet a že z toho asi bude mít problémy, ale ať klidně ležíme dál. 21. července - sobota (pobyt u strejdy v Cluji) Leželi jsme teda asi tak další hodinu dvě a postupně se k nám dostal takový mladý člověk s kruhama pod očima a snažil se velice řídce navázat konverzaci. Uměl velice slabě anglicky s příšernou výslovnosti a tak jsme jeho přání moc neopětovali. Pak tam přijel takový dobře oblečený chlápek na horském kole a začal se s námi bavit daleko lepší angličtinou. Povídal že má narozeniny a že skočí něco koupit k pití. Vrátil se s Džinem a malou flaškou Frutti Fresh, což je místní velice rozšířená limonáda. Ota s Píkem se rozhodli, že s ním za vydatné pomoci flašky jeho narozeniny oslaví. Tak jsme tam vegetovali až do rána a pak se vydali na autobus do centra. Onen člověk, který se jmenoval Konstantin, ale později jsme ho začali nazývat strejda, nám koupil lístky a jel s náma. Když jsme v dešti dojeli na výsledné náměstí, tak nám nabídnul, ať u něj alespoň jeden den zůstaneme. Váhali jsme a Pík si chtěl hodin mincí, jestli ano, nebo ne. Nakonec jsme se rozhodli, že to bude lepší, než když budeme někde v dešti šplhat do kopců. Zavolal dva taxíky, naložil nás tam i s kolem a jeli jsme několik kilometrů do jeho bytu. Tam nás seznámil s velkou kočkou a malým štěnětem Dufem, podle německého Panzera, jak nám vysvětloval. Říkal že jeho domov je i náš domov a že si máme udělat pohodlí. Byt nebyl ani velký ani malý a byl docela dobře vyzdobený. Ze stolu plného knížek, zbytků jídla a z vitrín plných různých kamenů jsme se dozvěděli, že má poměrně hodně zajímavých koníčku. Povoláním byl voják, procestoval celý svět, lezl jeskyně a ve volném čase překládal ze Staroslovanštiny (měl knížky z roku 1850 psané nějakou divnou azbukou). Pak šel s Píkem nakoupit a my jsme poslouchali hudbu, co tam měl na kazetách. Měl ruskou hi-fi věž, která na reproduktorech místo označení měla převodní charakteristiku, což mě, "technika", docela zaujalo. Hudbu měl výbornou: Jarre, folklór z Bolívie, vynikající Jazz, německý opery a pochody z války. Tak jsme tam tak odpočívali, koupali se a koukali na televizi, zatímco on někam zmizel. Na satelitu jsme objevili počasí, kde ukazovali na celém území Rumunska pouze blesky a předpověď na další tři dny rovnaká. Vrátil se až k večeru a ten jsme strávili pitím, jídlem, povídáním a drsnými žerty. Píka přinutil vypakovat si batoh a rozdělit si věci na hromádky, co si nechá a co mu dá. Gábinu pověřil loupáním buráků a Míru balením cigaret typu "bazooka", poněvadž si vyžádal balení do dvou papírků slepených k sobě. Že prý to musí být silné jako prst, jinak je to sračka. Nakonec jich k mému úžasu vykouřil asi 3-4, což jsem nechápal. Přinesl rumunské domácí víno a taky ze zahrady na balkóně donášel feferonky. Při otevírání asi třetí flašky Vína (tentokrát kupovaného) se Mírovi podařilo urvat hrdlo. To nasměrovalo strejdu k nápadu useknout hrdlo i zbytku flašek na stole a pod stolem šavli, jež měl zavěšenou na zdi. Střepy byly všude, nehledě na rozbité skleničky a bordel všude. Z opilého strejdy byl ruský generál a bylo vidět, že mu je všechno jedno. Radši jsme šli spát a vydržel jedině Pík s Otou. Pík chtěl ze stredy vymámit sandály, které si stejda očividně oblíbil a oproti ostatním věcem je nechtěl vrátit. Občas měl nápad směňovat věci a vyměnil s Píkem baterku čelovku za malinkou baterku, jako používal třeba Mulder v aktech-X. Nechal mu tam i nůž v naději, že se dostane ke svým sandálům. Ke strejdovi pak ještě přišel nějakej motorkář a za velice hlasitých německých válečných hitů řádili až do rána. 22. července - neděle (odjezd z Cluje) Píkovi se nakonec podařilo krapet obtížně přesvědčit strejdu, aby sandály vrátil a pak jsme ho opustili směrem na náměstí, ze kterého měl jet autobus do Magury Racatau. Strejda chtěl akorát poslat pohled a nabízel nám, že kdykoliv přijedeme do Cluje, že nás pohostí ubytuje a ukáže krásy Rumunska. Na náměstí jsme docela dlouho hledali, odkud že to ten autobus jede, poněvadž jízdní řády neexistují. Nakonec jsme se doptali v jakési cestovní kanceláři, kde jsme zjistili, že autobus opravdu kolem deváté ráno jede. Došli jsme si teda nakoupit. Ranní Cluj je docela hezké město. Autobusem jsme dojeli asi za hodinu do Magury Racatau po příšerné cestě mnohdy stržené řekou. Cesta probíhala otřískaným malým autobusem nejspíše německé výroby. Peníze vybrané za jízdné byly okamžitě za Clují investovány do nafty. V Magure jsme se po rozhovoru s jednou slečnou dostali k obchodu, kde jsme nakoupili chleba a k hospodě, kde jsme nakoupili pivo a panáky. Po krátkém osvěžení jsme se vydali do kopců. Počasí bylo zatažené a chvílema lehce pršelo. Ubytovali jsme se až na druhém vhodném místě na přespání a to na placu, který původně sloužil nejspíše k překládání dřeva. Hned vedle za řekou byla díra v kopci, ze které docela rychle tekla voda. Sloužilo to asi k regulaci vodního toku vzhledem k místním podmínkám, kde voda byla během bouřek obávaný živel. 23. července - pondělí (pochod k Tabára Blajenaja) Vyrazili jsme a asi za hodinu nás zastihl prudký déšť. K naší úlevě právě před jakýmsi domkem - chatou, který nějací Rumuni opravovali. Souhlasili s tím, že se tam můžeme schovat před deštěm a tak jsme si od nich aspoň koupili pivo. Bylo s pořádnou přirážkou, 6 piv za 100.000 Lei. Strávili jsme tam asi 1,5 hodiny a pak jsme vyrazili dál. Šli jsme podle cedule k Tabára Blajenaja, což byla v našich představách horská chata, kde určitě vaří teplé jídlo. Na začátku to mělo být asi tak 12 km z Magury Racatau. V tomto domku nám řekli, že je to asi 10 km a po dvou kilometrech jsme k nějaké chatě dorazili. Bohužel to nebyla ona, ale měli tam krásný vodní pohon na noční osvětlení objektu. Poněvadž jsme šli již dlouho a byla celkem pokročilá hodina a hrozil i pokročilý déšť, tak jsme po cestě pokukovali po nějakém tom místě, kde bychom to mohli zapíchnout. Místa se nenašla, protože byla většinou hrbolatá nebo nasáklá vodou. Zato jsme hojně nacházeli například houby.  Zato jsme hojně nacházeli například houby Pokračovali jsme dál a po celodenním pochodu jsme k večeru dorazili k pár domkům, kde nám hospodyně zavolala muže, který nám sdělil, že je to ještě 7 km, přičemž za 3 km máme odbočit doleva. Bylo zajímavé že tady u těch domků bylo na druhé straně silnice uděláno několik laviček na občerstvení a vypadalo to tam docela turisticky využívané. Popošli jsme teda dalších asi 5 km, kde jsme narazili na odbočku. Tady začalo pršet o něco více a byli jsme docela dost promoklí. Naštěstí jsme po 3 km dorazili k Tabára Blajenaja, kde bohužel nevařili, ale měli tam poblíž obchod, kde jsme si koupili pivo a nějaké konzervy. Na chleba že prý musíme počkat do zítra. Že je to Blajenaja, jsme se dozvěděli od kluka, který tady procházel a nezdálo se, že je nějak mluvný. Později jsme zjistili, že patří k Čechům, kteří sem dojeli asi šesti autama a stanovali nedaleko na louce. Jeden z nich uměl, který se uměl domluvit rumunsky, nám vysvětloval co a jak a že prý místní povídají, že bude zítra pěkně. Rozdělali jsme stany a oheň a fazole s párkem, ohřáté v konzervě, se stali mým nejlepším jídlem pod sluncem, které jsem za celý pobyt v Rumunsku jedl. 24. července - úterý (prší - Tabára Blajenaja) Vůbec jsme se nehli z místa. Celý den střídavě pršelo a tak to nemělo cenu. Maximálně jsme si rozdělali oheň a někteří se vydali do hospody. Tam se seznámili s dědou, který říkal, že by se mělo pít především mlíko. Že zcestoval Pakistán a tak, kde lezli na šestitisícovky, kde mu zařvali dva kamarádi a furt pili mlíko. Že by se pivo mělo pít asi tak od dvaceti a tvrdej asi od čtyřiceti. Sám popíjel tvrdý a povídal o víře. Daroval nám petku s domácím mlíkem. 25. července - středa (pochod přes vrchol) Ráno se Ota probudil s angínou a tak se s Píkem rozhodli pro předčasné ukončení Rumunska a snažili se něco stopnout do Campeni, odkud se mohli lépe dostat na hranice a domů. Do Campeni jsme měli namířeno i my, akorát po svých. Asi po kilometru chůze jsme potkali Otu s Píkem, jak se vezou autem. Došli jsme na křižovatku, kde jsme se mohli rozhodnout, jestli půjdeme po cestě a nebo zkusíme přechod přes hřeben, kde neměly být lesy a mělo to dle doporučení diplomata Jardy (jeden z Čechů, které jsme potkaly u Blajenaja) velice krásné. Vzhledem k tomu, že se cesta poměrně dost klikatila a vypadalo to, že přechod přes hřeben by nám mohl ušetřit nějaký kilometr, jsme se rozhodli, že zkusíme přechod. Začalo pršet hustěji a my jsme pokračovali, přes mírné zabloudění na příští křižovatce, bahnitou cestou směrem k holým vrškům. Naštěstí jsme si ráno od Čechů opatřili kopii vojenské mapy oblasti, která byla docela hodně podrobná a tak nám nemělo dělat problém orientovat se na vrcholu. Bohužel dělalo. Začalo tak hustě pršet, že bylo vidět maximálně na 5 metrů a to jenom spíš siluety postav. Šli jsme po vyjetých kolejích po vozu, totálně promoklí, za silného deště, do kterého foukal vítr. Po chvíli se v mlze objevila silueta řehtajícího koně na zadních a o kus dál opuštěná dřevěná chajda. Pokračovali jsme ale dál. Když jsme došli někam, kde jsme si mysleli, že je vrchol hřebene, našli jsme akorát konec cesty, několik klád, hodně bahna a hodně malou bahnitou pěšinu do lesa, která bohužel vedla přesně opačným směrem, než jsme potřebovali jít. Měli jsme ale busolu. Byla to jedna ze dvou, kterými jsme se vyzbrojili na cestu do Rumunska. Ta první se nejprve rozpadla Otovi v rukou a o pár dní, po zjištění, že v buzole je vetší bublina, nepříznivě ovlivňující správný chod přístroje, skončila v ohni. Dál jsme šli teda cestou necestou podle busoly, až jsme narazili na lesní cestu, která vedla přibližně stejným směrem, jakým jsme pokračovali. Přestávalo pršet, ale byla dost zima a v mokrém oblečení jsme se snažili hýbat, abychom se nenastydli nebo něco horšího. Po několika strmých minutách touto cestou jsme zkřehlými rukami vyndali s batohu vodku pro zahřátí a čokoládu. Poté jsme pokračovali po zvuku dřevorubců. Tam se objevil takový vitální stařík a začal hrozně se smál, když nás viděl. Vysvětlil nám, že jsme tam nahoře mohli klidně zemřít, kdybychom se neusušili a zůstali tam na noc. Také, že mu patří místní les a něco v tom smyslu, že až mu skončí práce, že nás někam odveze a nejspíš i ubytuje. Nabádal nás ať ho následujem. Jeho šílenému tempu jsme bohužel nestačili. Než nás opustil, tak přestal mluvit a jenom se usmíval. Ukázal nám, ať jíme borůvky, které tam rostli velice hojně a zmizel někde za kládama, jež tam s lakatošem stahovali z kopce dolů. Nějak jsme se prodrali bahnitou cestou dolů, ačkoliv se to neobešlo bez pádu, poněvadž cesta byla docela dost strmá. Dole v údolí jsme na Toma Bombadila, jak jsme ho pojmenovali podle podobné postavy z Pána prstenů, znovu narazili. Cosi se nám snažil vysvětlit, ale nakonec jsme pokračovali v cestě. Tam jsme narazili na daleko lepší bahnitou cestu a ve snaze ujistit se o směru jsme se zeptali jednoho z dělníků, kteří tam měli maringotky a někteří opravovali buldozer zaparkovaný uprostřed řeky, na správný směr do Campeni. Ten si z nás chvíli dělal legraci, ale nakonec souhlasil s naší domněnkou o směru s kopce dolů. Cestou jsme potkali dědu, který nám sdělil, že je nedaleko obchod. Tak jsme došli k obchodu, kde byla pouze jedna budova - obchod spojený s hospodou. Bylo to velice příjemné místo s šestiletou barmankou. Trošku jsme tam sušili věci na verandě, protože nad kamnama neměli prostředek na sušení. Vypili jsme tam, pojedli křupky a na doporučení paní domu, jsme si rozdělali stany na břehu řeky za silnicí. Druhý břeh vypadal příhodněji, ale nebyl to majetek této paní a moc nám to nedoporučovala. Že prý by mohly být problémy, což se moc neslučovalo s našemi zkušenostmi, že v Rumunsku je možno si rozdělat stany a oheň úplně všude. Rozdělali jsme teda ležení a oheň. Ten nám dal docela zabrat, protože rozhořet klacky, které se dají ždímat, vyžaduje hodně trpělivosti a umění. Začali jsme sušit a do toho začalo pršet. Tak jsme šli znechuceně spát. 26. července - čtvrtek (Campeni) Po probuzení nám paní domu poslala po mladé barmance papriky a vajíčka, které jsme se minulý večer snažili koupit, ale bohužel je neměli. Minulý večer nám ale dali chutný bílý domácí sýr. Šli jsme se opět schovat před deštěm a osvěžit do obchodu-hospody, kde jsme se sblížili s rodinkou, které hospoda patřila a ukazovali nám nad panákama rodinné album. Já jsem si tam na stůl rozložil mokré bankovky, abych je vysušil. Česká tisícikoruna tam zaujala hodně lidi. Maďarské platidla asi znaly a rumunským říkali "Romania dollars". Po obveselení jsme se rozloučili a pokračovali do Campeni. Tam jsme dorazili k večeru a šli několik kilometrů okolo řeky, kde nás trochu rozladily cikáni, kteří, když jsme jim nic nedali, začali nadávat a po Mírovi málem šli s klackem. Našli jsme autobusové nádraží a zjistili, že to jede až další den v deset. Tak jsme zapadli do nejbližší restaurace, kde číšnice kupodivu mluvila anglicky. Najedli jsme se poměrně draho, v přepočtu za 140 Kč, ale bylo to dobré. Pak jsme se vydali přes most do kopce a ubytovali se na základech nějaké zříceniny, kde se poblíž něco stavělo. Bylo mírně obtížnější najít místo, kde nebylo nasráno od krav, ale nakonec to přeci jenom šlo. 27. července - pátek (Stei) Odjeli jsme autobusem v deset hodin ráno směrem na Oradeu. Bylo tam docela nacpáno a tak jsme byli rádi, že jsme se postupně propracovali na místa k sezení. Naplánovali jsme si výstup v Stei a přibližně dvoudenní prohlídku jeskynní v okolí. Do Stei jsme dorazili po poledni a došli jsme si na jídlo do "levné" hospody, kde kluci jedli před rokem asi tak za 40-50 Kč na osobu včetně panáka. Já jsem si s Vencou šel rozměnit peníze do nedaleké banky, ale museli jsme tam čekat asi 25 minut, než začala fungovat směnárenská část banky. Pak jsme se najedli - o poznání lépe než předchozí den. Hodně se mi líbila polévka. Bylo tam hodně masa a velké kusy zeleniny. K tomu byla přiložená feferonka a hromada bílého chleba. Jako druhý chod jsme si dali řízek s hranolkama a Míra si dal "psí prsty", jak jsme ono jídlo pojmenovali, protože to vypadalo a chutnalo, jako kdyby to bylo z mletých psů. Když jsme dostali účet, tak jsme zjistili, že to vůbec neodpovídá ceníku na stole a jídlo, které mělo stát 30 stálo třeba 42 apod. Takže jsme tam nechali 80-100 Kč na osobu a vyrazili na jeskyně. Našli jsme plán města, kde byl vidět i směr, kterým se vydat k jeskyním. Jsou tam dvě řeky, tak stačí jít podél jedné z nich. Kluci loni šli po silnici a přišlo jim to jako zakázka. Proto jsme se rozhodli že to tentokráte zkusíme přímou cestou. Po krátkém dešti jsme našli jednu z řek a vydali se pěšinou, která jí sledovala. Po nějaké době zahla do pole a docela drsnýma kličkama a zacházkama vedla do nějaké blízké vesnice. Ve vesnici jsme se zkusili zeptat jednoho dědy, kudy dál. Naznačil nám, abychom se vydali nevábným bahnitým břehem okolo řeky, že jeskyně jsou za čtyři kilometry. Načež se strhla pře mezi dědou a nedaleko sedící babičkou. Tak jsme vášnivě debatující dvojici radši opustili a vydali okolo řeky. Došli jsme k můstku přes řeku. Cesta na jednom břehu začínala vrátkama do jakéhosi hojně zarostlého pozemku a pole. Cesta přes lávku vypadala obdobně a tak jsme se vydali tou první. Prošli jsme strništěm okolo řeky a dali se přes pole pečlivě vybírajíc nejlepší cestu, což znamenalo takovou, kde jsou alespoň dva centimetry vody a tolik bahna, aby nám to příliš nešlo do bot. Asi v půlce pole jsme pochopili, že déšť je na spadnutí, ačkoliv ještě před necelou hodinou bylo hrozné vedro a dusno, způsobené vypařováním vody s totálně promočeného pole. Přidali jsme do kroku a asi za dvacet minut jsme dorazili k zavřeným vratům ve vedlejší vesnici, které se nám podařilo otevřít a tak jsme se dostali z pole opět na normální cestu. Nevím, jestli tadle cesta byla kratší než chůze po cestě vzdálené asi tak 500 metrů, která vedla na to samé místo. Měl jsem s Mírou asi nejhorší boty a tak nebylo divu, že byly totálně mokré. Ve vesnici jsme se opět zeptali přihlížejícího dědy na cestu a ten chudák nerozuměl a ani nevěděl k jaké jeskyni to vlastně chceme (což nám bylo úplně jedno, ke které dorazíme). Tudíž jsme z dědy nedostali ani slovo a naštěstí přispěchal takový mladík, který uměl anglicky a povídal, že musíme pokračovat touto cestou, pak se napojíme na asfaltku a dál dojdeme co Campani, čímž vlastně uskutečníme úplně stejnou cestu, jako kluci loni, akorát si docela dost zajdeme, poněvadž naskýtající se cesta vedla skoro přesně opačnou stranou a navíc jsme si slušně zadělali boty. Tak jsme se teda vydali dál. Došli jsme do nejbližší vesnice a tam jsme usoudili, že vzhledem k začínajícímu dešti, nejspíše rozbalíme stany tady. A tak se stalo. Po chvíli začalo vydatně pršet a sotva co jsme dokončili stavbu příbytků, tak jsme tam zapadli a byli rádi, že je na nás stále ještě něco suchého. 28. července - sobota (Odjezd do Oradey) Vzhledem k počasí a faktu, že jsme šli na místa, kde již 50% z nás byla loni, jsme se rozhodli, že pojedem domu. Nebylo to sice úplně jednoznačné, ale prosadilo se to. Tak jsme se vrátili po cestě do Stei a čekali na vlak. Chtěli jsme si koupit Florio a přivézt ho domu, ale bohužel toto fantastické pití z Cluje tady bohužel ani neznali, ani neprodávali. A tak jsme po 40 minutách shánění skončili opět na nádraží. Vlak byl prázdný, ale docela si zajížděl a tak jsme se do Oradey dostali v sedm hodin večer. Tam bylo víc Čechů, než Rumunů, ale nikdo se naštěstí nechystal jet druhý den stopem z Oradey domů. Dali jsme si dražší cestovní vodku (tento panák byl docela výrazný. Nevím, jestli to bylo únavou, nebo nedostatkem jídla, ale docela to se mnou zamávalo) a šli jsme vyhledat, jestli nějaký spoj nejede na hranice vzdálené šest kilometrů. Poté, co jsme utratili poslední peníze za toaletu a hamburgery, jsme se na pokyn paní ze stánku vydali tramvají číslo jedna. Mířila do centra a proto jsme se ujistili o směru od jedné pani ve vozu a zjistili jsme, že tramvaj nejspíše nejede do Borš, což je malá vesnička asi dva kilometry od hranic, ale někam poblíž a dál se musí autobusem či co. Tak jsme se nechali překvapit. Po nějaké době vyhlídkové jízdy Oradeou najednou vystupovali všichni lidé a nějaká hodná pani nám naznačila, že se tu tramvaj točí, ale nekončí. Tak jsme po vzoru ostatních lidí přestoupili na další tramvaj s číslem jedna, která stála opodál. Ta nás zavezla do průmyslové čtvrti a tam nás vysadila. Bylo asi půl deváté večer a začalo se stmívat. Oněch 6 km do Borši a 2 km na hranice jsme šli krásných hodinu dvacet a pak jsme čekali za frontou asi dvaceti cyklistů na hranici. Za hranicí jsme začali hledat vhodné místo u cesty k přenocování. Vypadalo to na nekončící pole oseté kukuřicí, ale naštěstí se asi po šesti stech metrech vyloupl neosázený, nebo spíše sklizený kus. Zapadli jsme za roští, aby nás neviděla pohraniční hlídka, načež jsme zjistili, že noc bude ve znamení komárů. Poprvé jsem si vyzkoušel, na kolik se dá stáhnout můj spacák typu mumie, aby mi koukal jenom nos, který jsem měl ráno tvrdý a horký, ačkoliv to Vencovi ještě večer přišlo absurdní, aby komáři štípali do nosu. 29. července - neděle (Odjezd z Oradey) Míra s Gábinou se nasnídali o něco dříve než my a v 6.25 se vydali na stopa. Během tří minut jim zastavil nějaký mladý Němec a že je vezme za Gyor na výpadovku na Rajku. "Pohoda, za chvíli jedem taky", řekli jsme si s Vénou a v klidu dosnídali. Na stopa jsme šli asi tak v 6.35 a čekali do 11.30. Bezvýsledně. Auta sice jezdila pomalu a řidiči si četly naše stopařky, které jsme docela hojně měnili s tím, jak jsme snižovali nároky. Pak už jsme to zkoušeli i bez stopařky a ukazovali, že nám stačí jen kousek. Bohužel nás nikdo nebral. Byla neděle, auta byla plná a kamióny jezdili pouze na parkoviště vzdálené dvacet kilometrů, ale vzít nás je nenapadlo. Když už jsme se rozhodli změnit stanoviště na nedalekou vesnici asi tak pět kilometrů daleko, šel po druhé straně silnice asi pětatřicetiletý člověk s náušnicí v uchu a se psem. Říkal nám něco, že máme jít do té vesnice. Venca se ho pokoušel zeptat, jestli je to tam lepší na stop, ale z jeho odpovědi jsme nic nevyluštili. Cestou nám řekl, že jede do Budapešti, a že je nemožné něco dneska stopnout. Tak jsme si mysleli, že nás třeba sveze. Bohužel nás dovedl akorát k domku, kde si popovídal s kamarádem taxikářem, z čehož jsme měli také docela finanční obavy, ale nakonec se ukázalo, že on jede vlakem a ukázal nám cestu na vlakové nádraží. Tak jsme mu vysvětlili, že nemáme dostatek maďarských prostředků a po načerpání vody z veřejných pump a neúspěšného pokusu o koupi chleba, jsme se vydali skrz vesnici na obchvat, kde jsme zkoušeli štěstí dalších asi dvě až tři hodiny. Nejprve jsme stáli u křižovatky, načež přijeli vojáci na motorce a chtěli vidět pasy. Pak jsme se přemístili do zatáčky k lesu o kus dál a stopovali u malého odpočívadla. Tam pár aut zastavilo, ale ne kvůli nám. Pak tam taky hojně stavěli kamióny a něco opravovali, ale taky nás nebrali. Tak jsme to okolo třetí hodiny odpoledne vzdali a šli na vlak. Ten jsme stihli téměř na minutu přesně. Jen co jsme si koupili lístky, nastoupili jsme a už jsme frčeli do Puspokladany. Na víc jsme neměli. Tam jsme byli za hodinu a poté, co jsme zjistili, kde se dají směnit peníze a kdy to jede následující den, jsme šli znovu na stopa. Rozhodli jsme se, že pokud do druhého dne asi tak do deseti hodin dopoledne nic nechytíme, tak pojedeme celou cestu vlakem. Chystali jsme se zkoušet stopovat za napojením silnic z Oradey a z Debrecenu, ale vypadalo to, že ono místo je pekelně daleko a ani jsme nevěděli, kterým směrem. Tak se Véna zeptal nějaké omladiny a šli jsme stopovat na pětset metrů vzdálenou silnici z Debrecenu. Venca si došel na záchod a když jsem šel já, tak chytil stopa. Chlápek nás chtěl vzít do Szolnoku, jak jsme ukazovali na stopařce, ale jel do Vídně a tak jsme se domluvili, že se necháme vysadit na exitu na Rajku. Naštěstí uměl německy a tak jsme si trošku kostrbatě povídali. Dozvěděl jsme se, že pracuje v Rakousku u firmy Metro, která dělá obchoďáky, že bydli někde za Debrecenem a domu jezdí jednou dvakrát za měsíc (takže jsme měli z pekla štěstí), že se v Maďarsku pije všechno a že Arány Aszok je dobrý pivo, maďarština těžký jazyk a že tady stopují akorát Češi. Po okreskách to valil 140 a kličkoval pruh nepruh, prostě jak se mu to hodilo. Po dálnici tomu nechával dynamických 160-180, což na maďarských rovinách není vůbec problém. Měl docela dobré auto - toyotu, ale nevím přesně typ. Řídil bos, jel dynamicky a s klidem. Překvapil mě počet billboardů, připomínajících řidiči, aby jezdili maximálně povolených 130 a taky tam byly značky na silnici a k tomu billboardy - 2 značky odstup mezi vozidly - bezpečné, jedna značka - nebezpečné. Projeli jsme si Budapešť, kde se mi hrozně líbila jízda přes řeku, odkud byl nádherný výhled a taky jsme zjistili, že ulice Ulloi je hrozně dlouhá a vede od okraje města až k řece. Po čtyřech hodinách jízdy přes celé Maďarsko (350-400km) nás na naší žádost vysadil u exitu na Rajku. On jí kupodivu neznal a tak jsme si museli říct sami, kde chceme vysadit, což byl vzhledem k mírně chaotickému dopravnímu značení exitů docela problém. Ukázalo se, že nás vysadil pouhý jeden kilometr od silnice, která skutečně vedla na Rajku. Dá se to poznat z toho, že je projektována jako dálnice, ale dálnicí není, protože na to nemají peníze a tak je v provozu akorát jeden směr dálnice a to v obou směrech, jako normální silnice. Ušli jsme asi 3-4 km a rozdělali stan - pouze moskytiéru. Místo jsme měli pěkné, upíchli jsme to u mostu a nebylo na nás moc vidět. 30. července - pondělí (Bratislava, Brno, Doma) Stopujíc jsme vyrazili pěšky směrem na 11 km vzdálenou Rajku asi v 7 hodin ráno. Ušli jsme asi 4 km a Venca mi vyprávěl, jak je minulý rok zhruba v této části cesty vzal Maďar, který jel původně jiným směrem, ale když je viděl, tak s e pro ně vrátil a vzal je na Rajku. Sotva to dořekl, tak nám stavěl Maďar, který uměl výborně anglicky a jel do Bratislavy. Tak jsme se dozvěděli, že studoval techniku někde uprostřed Maďarska a teďka navrhuje plošňáky u nějaké hodně známe firmy. Když byl mladší, tak stopoval cestou do školy a stopem sjezdil západní Evropu - Španělsko, Francii a tak. Docela dobře se s ním povídalo a během dvaceti minut jsme vystupovali v centru Bratislavy. Vydali jsme se koupit nějaké zásoby a směnit zbývajících pětset Forintů. Vencu hrozně štvalo, že to nechci směnit v jedné z mnoha banek, které jsme minuly, ale že chci najít směnárnu, kde mají podle mne lepší kurz a kde nemají poplatky. Nakonec jsme rozměnili v Slovenské Spojitelně a vydali se autobusem na stopa. Zkoušeli jsme do automatu na jízdenky na autobus házet drobné Forinty, protože vypadali úplně stejně jako slovenské pětikoruny, ale bohužel je to přes jejich téměř úplnou podobnost nebralo. Tak jsme tam teda naházeli, co jsme měli a nechali se vysadit autobusem dvě zastávky za stanicí Patrónka. Bývala by stačila i jedna a tak jsme se museli kousek vrátit. Po načerpání vody na benzínce jsme dorazili na místo, kde se dělí silnice na Bratislavu a ještě tam není dálnice, prostě ideální na stopa. Bohužel už tam stála jedna dvojice a jeden kluk. Stáli tam už hodinu a nic. Tak jsme se tam postavili a zkoušeli štěstí dva a půl hodiny. Mezitím tam dorazila další dvojice, ale stav byl pořád stejný - nikdo nebral. Tak jsme to zabalili a šli na vlak. Tam jsme si zjistili, kolik potřebujem slovenských korun na vlak do Brna (171 SK), vyměnili to z českých a za zbytek drobných jsme si nedaleko východu z nádraží v malé hospůdce "U rychlíka", dali jednoho rychlého Corgoně dvanáctku. Pak jsme nasedli do vlaku, kde jsme potkali člověka, který ten samý den pokoušel štěstí na stopu nedaleko od nás, ale trochu delší dobu. Jel na Šumavu na vodu a taky nadával, že se v Bratislavě nedá nic stopnout. Docela jsme si s ním příjemně popovídali, než nás v Břeclavi opustil. Dojeli jsme do Brna a tam jsme s automatu na optimální spojení nedostali žádnou kloudnou cestu do Tábora ani vlakem, ani autobusem. Tak jsme to tak nějak zkoušeli zjistit, až na vlakovém nádraží na informacích nám našla spoj s třemi přestupy, který nám zaručoval dojezd do Tábora okolo půlnoci (výjezd 17.30 z Brna myslím). Tak jsme si koupili lístek (98 Kč s junior pasem) a zjistili, že vlak, kterým máme ject, má 25 minut zpoždění. Když odjížděl z Brna, tak měl sekeru 30 minut, což bylo docela nepříjemné, když si člověk uvědomil, že na přestup v příští stanici - Jihlavě, má pouhých 14 minut a to se se zpožděním 30 minut stihnout prostě nedá. Naštěstí jsme zpoždění srovnali na 8 minut, což jsem se docela divil, poněvadž jsme jeli motoráčkem, který rychlostí zrovna neoplýval. Když jsme byli blízko Jihlavy, tak chodil průvodčí a ptal se, kdo bude přestupovat na Horní Cerekev a pak mobilem zajistil, aby na sebe vlaky počkali. Tak jsme dojeli až do Pelhřimova, kde jsme si dali pivo v jediné otevřené restauraci na autobusovém nádraží, kde asi tak deset minut po našem příchodu zavírali a jeli vlakem do Tábora. |